Když se v roce 1989 zlomil režim, všichni jsme byli nadšeni. Brzy jsme ale zjistili, že začít opravovat dědův statek, který dlouhá léta obhospodařovali „soudruzi“, z hubených úspor či z výplat, které doneseme „z práce“, nepůjde. Já jsem v té době studoval, bratr byl na vojně, otec pracoval v družstvu a představy cloumaly domem různé. Od plánů na výstavbu kravína na zahradě, přes myšlenku pěstírny žampionů v bývalém chlévě až po chov 400 ks slepic ve stodole.
Ty slepice jsme zjara roku 1992 opravdu nakoupili. Kalkulace slibovaly, že aspoň po nějakou dobu bude chov měsíčně vydělávat několik tehdejších výplat a my budeme moct přemýšlet, jak dál. Bohužel, v době, kdy slípky začaly snášet, dovezl do republiky nějaký „šikovný podnikatel“ levná vejce ze zahraničí a ceny spadly okamžitě pod úroveň nákladů. Slepice jsme tedy rozprodali, olízali finanční rány a mysleli si v tu chvíli, že podnikání už nikdy…
V té době jsme (já i manželka) končili Vysokou školu zemědělskou v Brně, manželka po škole odchod z Brna v podstatě zamítla (možná ovlivněna zkušeností se slepicema) a mě bylo nabídnuto „teplé“ místo na jednom brněnském úřadě. Přijal jsem jej s tím, že „zkusit se má všechno“ a před vojnou si stejně člověk moc vybírat nemůže.
Po vojně, v roce 1993, jsem se na úřad už nevrátil. Táhlo mě to domů. Žena to pochopila a moc neprotestovala. Po krátké, asi půlroční „zkušené“ v mrákotínském „sdružení soukromých zemědělců“, což byl jeden z potomků místního JZD, jsem pochopil, že „společné hospodaření“ není nic pro mě. Rozhodl jsem se, že začnu podnikat, respektive hospodařit, sám. Jenže s čím a z čeho? Restituce, první státní (štědré) dotace a podobné berličky do začátků jsme nějak propásli a tak nezbývalo, než přemýšlet. Bylo mi jasné, že na dvaceti hektarech, které uživily dědovu rodinu před válkou, se v dnešní době už neuživíme.
V hlavě mi ale ležela myšlenka, s kterou přijel jednou otec v roce 1992 z nějakého úřadu, kde tehdy projednával plány na výstavbu kravína na zahradě. Prý mu řekli: „Ve Lhotce kravín? Tam stavějte radši tenisové kurty a chystejte pokoje pro hosty!“ Jenže kde ty pokoje vzít, když jsme sami bydleli v 1+1 vejminku po babičce? Nezbývalo, než namalovat plány, půjčit si peníze a začít stavět (tedy přestavovat). Mnohokrát jsme sice slyšeli radu: „Starou barabiznu nech dožít, stavěj na zeleným! Prostoru máš přece okolo dost a vyjde to levnějc.“ Mě ale bylo té zahrady líto. Jsem přece řemeslem zahradník! A nový barák už by neměl atmosféru „rodného gruntu“.
Postupně jsme tedy z bývalých chlévů, které sousedily s obytnou částí domu, vybudovali svoje bydlení a malý penzion, na zmíněné zahradě, která naštěstí přežila všemožné stavební plány nedotčena, provozujeme malý kemp a naše pole jsme kompletně zatravnili, abychom na nich pásli ovce. Myslíme si, že tomu všemu co děláme se dá říkat agroturistika.
Zkusili jsme i další činnost – 16 let jsme provozovali v Mrákotíně obchod s drobným zbožím, ale zjara 2011 jsme jej museli kvůli krizi a změně orientace zákazníků na „supermarkety“ zavřít. Trochu podobně na tom byl náš malý kemp – po několika letech poklesu jsme měli obavy, jestli to nedopadne stejně. Naštěstí se trend otočil a o kemp opět roste zájem…
Když není úplně veselo, říkáme si, jestli by nebylo lepší dělat něco jiného. Snad bychom to i uměli. Co nás ale v tomto oboru drží a na něm baví, jste Vy, naši hosté, když jste spokojení a dáváte nám to najevo tím, že se k nám vracíte.
Za to Vám patří velký DÍK.